Homepage       Aktuálně       Soupiska       Rozpis a výsledky       Komentáře       Fan club       City Ground       Vzkazy/Messages       

Forest story
Legendy
Brian Clough
Manažeři
Slavné zápasy
Slavné góly
Forest v Evropě
Poslední sezony
Forest u nás
Jako první
Stadion
Rivalové
Knihy

Fanziny
Celebrity fans
Kniha návštěv
Napište nám
Fotogalerie
Exkluzivní rozhovory





Sean O’Driscoll: Fotbalová inteligence

je v Anglii až znepokojivě vzácná

Všichni si ještě velmi dobře pamatujeme na událost tři čtvrtě roku starou, na nečekaný konec Seana O’Driscolla na lavičce Forest. Mezi příznivci velmi oblíbený manažer byl vyhozen z funkce 26. prosince 2012 krátce poté, co Reds po skvělém výkonu porazili Leeds 4:2 a v tabulce se posunuli těsně pod místa zaručující play-off. Byl to pro naprostou většinu ctitelů klubových barev šok, následoval příchod Alexe McLeishe, jeho krátkodobé působení a zbytek je všem dobře znám.
Sean O’Driscoll zanechal na City Ground nesmazatelnou stopu. Noví majitelé z Kuvajtu ho uvedli do funkce a zpočátku se zálo, že mu dávají čas k dlouhodobější koncepční práci. Ovšem ukázalo se, že je vše trochu jinak.
Dnes si užíváme příjemných časů pod Billym Daviesem, který je asi tím pravým mužem na místo manažera Forest. Ovšem neměli bychom na práci a působení Seana O’Driscolla, který momentálně vede v League One Bristol City, zapomínat. Rozhovor, který SOD na konci léta poskytl blogu Garibaldi Reds, opět připomíná jeho neotřelý způsob myšlení a zajímavý a poněkud sofistikovaný způsob vyjadřování.
Poděkování patří Garibaldi Reds za to, že nám umožnili publikování rozhovoru v českém překladu, a také Seanově dceři Haylie, která interview pomohla zprostředkovat.

Jak dnes přemýšlíte o svém období v Nottinghamu Forest? Litujete něčeho? Udělal byste s odstupem času něco jinak?

Vždy je třeba se poučit ze zkušeností. Když jsem přišel, měli jsme tři týdny na přípravu týmu, aby byl v Championship konkurenceschopný, experimentovali jsme s herním systémem i personálně a vše bylo třeba zkombinovat tak, abychom také vyhrávali zápasy. Nikdy jsem nelitoval, že jsem tu práci vzal; bylo obrovskou poctou dělat manažera v Nottinghamu Forest a do detailu jsem si čas strávený v klubu užíval.  Ale pokud bychom s mými lidmi věděli, co se stane brzy zřejmou věcí, tedy že majitelé změní své zaměření na to, co od sezony chtějí, asi by to bylo trochu jiné. Snažili jsme se položit pevné základy klubu, který by šel do administrace, kdyby ho rodina Al-Hasawiů nekoupila. Ale budovat klub od základů, zatímco se nad vámi tyčí přízrak v podobě tlaku nutnosti postoupit, je velice delikátní záležitost. Ale šlo nám to. Dostali jsme se bod k hranici play-off, aniž bychom se dostali na vrchol možné výkonnosti. A věděli jsme, co je třeba v lednu udělat. Skutečně věřím, že bychom play-off v minulé sezoně dosáhli, ale asi jsme toho nenabídli dost. Vlastníci chtěli klub nasměrovat jinak, ale to je prostě fotbal. Musí se jít dál.

Forest je podle mnohých klubem, který si až příliš zakládá na někdejší slávě. Máte pocit, že klubová historie v některých případech překrývá současnost či budoucnost?

Snažil jsem se do procesu zahrnout klubovou historii tím, že jsem zval na tréninkové hřiště bývalé hráče, aby se podívali, co se děje a o co se snažíme. Historii tohoto místa se nelze vyhnout. Historie někdy nastavuje očekávání, což může být složité, takže je třeba se snažit pomoci lidem, aby porozuměli tomu, kde se klub právě nachází, a zaznamenali progres, jehož se snažíme dosáhnout. Ale takhle je to mnohem lepší než něco, co působí jednorázově, nesmyslně a bezduše. Když se z tribun těsně před výkopem utkání ozývá zpěv „Mull of Kintyre“, je to fantastické.

Mluvil jste o potřebě vštípení jasné kultury ve Forest – definovat nejasný koncept způsobu nazývaného jako „The Forest Way“. Jaké to byly myšlenky a pokoušíte se podobným způsobem kultivovat nyní i Bristol City?

Kultura v každém klubu je důležitá, je jeho srdečním tepem a definuje to, čím klub je. Oba kluby, Forest i Bristol City, mají tradici a historii, ale jen tradice netvoří kulturu. Snažili jsme se ve Forest dát lidi v klubu dohromady, zahrnout do procesu i nehráčský personál, chtěli jsme, aby se tým více angažoval v místní komunitě, přivést U-21 a mládežnické družstvo do prostředí prvního týmu.  Myslím, že všechny tyto věci jsou důležité, snažil bych se o ně v každém klubu, kde bych byl manažerem. Také jsme chtěli rozvíjet identifikovatelný herní styl, jenž by byl synonymem pro Forest ve všech kategoriích shora až dolů. To je přesně to samé, o co se snažíme také v Bristolu City. Ačkoliv okolnosti byly v obou klubech, když jsem do nich přišel, velice odlišné, principy jsou stejné.

Někteří fanoušci Forest vás možná poněkud nespravedlivě kritizovali za to, že vaše taktické vedení zápasů je reaktivní – tedy pouhou reakcí na to, s čím vyrukuje soupeř.

Pokud se nedaří podle tvých představ, reaguješ na to, pokud to jde dobře, reaguješ na to. Být schopný rozpoznat, co se právě v zápase děje a na základě toho něco udělat je pozitivní, ne? Takticky jsme nikdy nedělali změny od zápasu k zápasu, možná jsme použili rozdílnou organizaci a pojetí hry, ale základní taktika byla vždy stejná. Jednou z věcí, která mně nejvíce otevřela oči, bylo očekávání fanoušků, že budeme v každém utkání hrát v rozestavení 4-4-2. Dokonce i v minulosti, kdy jsem tuto formaci uplatňoval, to byl proměnlivý systém. Není možné pořád vyhrávat. Jestli dokážeš svůj tým nastavit vždy tak, aby čelil hrozbě protivníka a vyhrál, jsi génius. Pokud prohraješ, dobře, měl jsi moc velké obavy ze soupeře. To není být reaktivní, to je snaha připravit tým jak nejlépe můžeš na to, s čím se může v utkání potkat.

Jakou formu vztahu by měl mít manažer s vlastníkem klubu?

Je zapotřebí sdílet vizi o cestě, jak má klub fungovat, jaké principy uplatňovat a shodnout se, čím má klub být charakteristický. Vlastníci nejsou po ruce neustále, ale komunikace musí být jasná. Ve Forest byl prostor velice rychle vymezen. To je samozřejmě naprosto jednoznačně vlastníkovým právem, to je fotbal. Ale jediná cesta, kterou může klub dojít k úspěchu, je stejná vize manažera a majitelů v tom, co s klubem zamýšlejí v dlouhodobém pohledu.

Máte pocit, že očekávání fanoušků od svého manažera se posunulo kvůli tomu, co vidí například u lidí jako Jose Mourinho a Paulo Di Canio? Myslíte, že fanoušci pokládají přílišnou důležitost emotivnímu chování a gestikulaci na čáře u lavičky?

Doufejme, že stejně jako mnoho lidí, kteří chtějí vidět manažera, jak skáče u čáry nahoru a dolů, jsou také ti, kteří chápou, že veřejně projevenou teatrálností nebudeš dělat svou práci lépe. Když stojím u čáry, je zvláštní, že v tu chvíli jsem nejklidnější. Málokdy cítím emoce, jsem naprosto vtažen do toho, co se děje na hřišti. Možná působím nezúčastněně, ale tak tomu bylo vždy. Párkrát mně lidé říkali, že jsem vůbec nereagoval na pokřiky z hlediště směrem k mé osobě, ale já je opravdu nevnímám. Nechci, aby to působilo špatně, ale diváky prostě v době utkání můj radar nezaznamenává. Pokud budeš vyhrávat, nikdo se nebude starat o to, co děláš na čáře. Když se prohraje, je problém všude jinde, určitě ne v chování manažera u lavičky.

Manažer je ve fotbalovém prostředí osobou, která ze všech lidí z klubu zažívá na veřejnosti nejdrsnější zacházení. Hráči ztratí formu a mohou být příčinu toho, že manažer ztratí práci. Máte pocit, že hráči celkově by měli být vedeni k větší zodpovědnosti a účasti?

Kultura trénování v naší zemi od nejmladších ročníků spočívá v tomhle – ,já říkám, já říkám, já říkám, dělej tohle, dělej tohle, dělej tohle’. Ale nelze z toho, jaká je tady trenérská struktura a trenéři, vinit hráče.  Nemůžeš ani kritizovat manažery, že nechtějí poskytnout svým fotbalistům více svobody při rozhodování na hřišti, protože jsme v průmyslu výsledků a krk manažera visí neustále na vlásku. Může si manažer dovolit, aby hráči během procesu, kdy se něco učí, dělali chyby? Ne. Nebo je jednodušší hráčům říci, co mají dělat a pak je nechat trpět za to, že úkol nesplnili? Ne. Jediný způsob, kdy je vůbec možné vést hráče k přijetí zodpovědnosti na hřišti je, aby skutečně pochopil, co po něm manažer chce. A jediná cesta, kdy to může pochopit, je ta, pokud sám vezme zodpovědnost za to, že se pokyny pokusí pochopit a ještě v tom povzbudit své spoluhráče.

Jevíte se jako brutální realista ve vašem chápání životního stylu manažera zavřeného ve „zlaté kleci“. Co vás v tak cynickém byznysu dokáže motivovat?

Když vidím hráče zlepšovat se a to, jak naplňují svůj potenciál a míří k větším věcem. Nejsou to přitom vždy fotbalisté s největšími zřejmými schopnostmi, mám na mysli ty, z nichž je to třeba dostat a pomoci najít jim jejich největší přednost – tady pociťuji největší satisfakci. Můžu udělat z talentované individuality hráče více zaměřeného týmově nebo můžu pomoci hráči rozpoznat jeho skutečný přínos v porovnání s tím, co si sám myslí, a udělat z něj oporu mužstva. Asi teď zmiňuji více trenérské než manažerské záležitosti, ale tady je třeba vidět důvod, proč jsem po příchodu do Bristolu City trval na titulu „head coach“. Myslím si, že čím dál víc anglických klubů půjde na kontinentu obvyklou cestou spolupráce hlavního trenéra se sportovním ředitelem. A pokud si ti dva vytvoří správný vztah, je zaděláno na dobré fungování klubu. Cirkus, který kolem fotbalu panuje, nemůžeš dostat pod kontrolu, ale to neznamená, že na jeho hru musíš přistoupit. Musíš vědět a poznat, co je pro tebe správné.

Jak se vyrovnáváte s nejistotou pracovní situace?

Jako hráč můžeš kdykoliv jít jinam, připouštím, že u manažerů je to v posledních letech podobné. Nemůžeš mít strach z nejistoty, protož to by tě ovládl strach cokoliv udělat.

Souhlasíte s tím, že „diktátorský“ manažerský styl je během poslední dekády na ústupu?

Fotbalového manažera hráči a personál stále oslovují výrazy jako ,gaffer‘ nebo ,boss‘, ale děje se tak i v jiném prostředí? Nikdy jsem tomu neporozuměl, až se zdá, že používat manažerovo křestní jméno by mělo značit nedostatek respektu. To je bláznivé! Viděl jsem několik příšerných rozhodnutí, která fotbalové kluby učinily, aby pak vše bylo typicky zdůvodňováno slovy – ,ale tak to chtěl manažer‘. Jako kdyby klub celkově neměl žádnou zodpovědnost. Pokud klub chce manažera, který bude mít vše pod kontrolou, pokud je toto cesta, pro kterou se rozhodne, fajn, ale ať to všichni vezmou na vědomí. Ano, nejistá povaha této práce přináší to, že manažeři cítí potřebu mít vše pod kontrolou, ale v žádném jiném sportovním odvětví není možné najít individualitu disponující takovou mocí a vlivem na tolik lidí. Sir Alex Ferguson zřejmě byl manažerem diktátorského stylu, ale měl mimořádnou schopnost obklopit se nejlepšími lidmi, jimž mohl důvěřovat a sám vše sledovat. Být manažerem fotbalového klubu je ohromná zodpovědnost, to, co dělá, má dopad na tisíce lidí, které v životě osobně nepotká.  90 minut formuje celý tvůj týden a tvůj život v tom týdnu.

Do Bristolu City jste si přivedl i Keitha Burta, svého někdejšího šéfa skautů ve Forest, který je pro vás nejbližším spolupracovníkem. Opravdu si myslíte, že kombinace hlavní trenér/sportovní ředitel je receptem na úspěch?

Řekl bych, že touto cestou se bude ubírat stále více klubů. Netvrdím, že bude fungovat všude, kde se zavede, ale mít vedle sebe někoho, kdo tě zastupuje jako spojovací článek mezi mužstvem a výborem, může být extrémně užitečné. Odpovědnost manažera a nároky na něj za posledních 13 let, co tuto práci dělám, extrémně narostly. Telefon doslova pořád vyzvání – od šesti ráno do půlnoci volají agenti, novináři a mnoho dalších lidí, kteří potřebují s manažerem mluvit. Když někdo, komu můžeš důvěřovat, jedná v tvém zájmu s vedením – a naopak – pomůže ti s obrovskou porcí práce. Jednou z největších chyb, které kluby dělají, je to, že zaměstnají sportovního ředitele, jenž nemá vztah s manažerem. Naopak, sportovní ředitel musí mít zásadní slovo při výběru manažera s ohledem na způsob, jímž klub chtějí vést, a vědět tedy, jakého manažera do klubu potřebují. Manažer ještě potřebuje mít vztah s majitelem a výborem, ale spojení sportovního ředitele a hlavního trenéra považuji za neocenitelné.

Cítíte, že vám vaše práce dovolí nějaký způsob kreativního vyjádření a experimentování tváří v tvář neustálému tlaku a očekávání?

Bizarní je, že vědomí neustálého očekávání ti ve skutečnosti dává svobodu dělat, co chceš. Vzhledem k tomu, jaký fotbal nyní je, pravděpodobně v nějakém momentu práci ztratíš – a může se tak stát i ve chvíli, kdy předpokládáš, že se dílo daří podle tvých představ a dostává se ti uznání. Pro každého, kdo tvrdí, že se ke mně vedení Forest zachovalo špatně, mám odpověď – není mnoho lepších způsobů než vyhodit manažera krátce poté, co jeho tým vyhraje 4:2, podá excelentní výkon a v tabulce se přiblíží k play-off! Mně odjakživa zajímá, co dělá úspěšné lidi kontinuálně úspěšnými, ať už ve sportovních týmech, v byznysu, ať už jde o kohokoliv. Jedním jejich společným znakem je víra v procesy, kterým rozumějí a v té víře vytrvají, i když se právě nedostaví výsledek, který je očekáván. Pokud výsledek nepřijde, hledají důvod, proč se tak stalo, poučí se z toho, aby se zlepšili. Tohle jistě nejsou slova, která by chtěli fotbaloví fanoušci slyšet, ale pro mě je to jediný způsob, který dává smysl. 

Pokud můžete vyjít z vašich zkušeností, rozšiřují si trenéři v Anglii dostatečně své obzory? Využívají například patřičně vědecké poznatky a technologie?

Fotbal hraje 22 lidí na trávníku, nikoliv v laboratoři. Zajímají mě všechny aspekty výkonu, fyzické i mentální, ale je třeba je vhodně uplatňovat. Stává se, že za mnou kdosi přijde, abych se podíval na ty nebo ty statistiky. Má první reakce ale je – co to ve skutečnosti značí? Údaj, že hráč naběhá v utkání 5 kilometrů, sám o sobě neznamená nic. Pokud můj útočník, který má mimo jiné napadat obránce při rozehrávce, naběhal dejme to mu pět kilometrů, naznačuje to, že udělal práci, kterou dostal za úkol. Ale když stoper uběhne 5 kilometrů, zeptám se – proč? Pro někoho je 10 naběhaných kilometrů v zápase dokladem hráčova odhodlání a důvodem k ocenění. Ale radši bych měl fotbalistu, který naběhá sedm kilometrů při efektivnějším využití každého metru. A jako tohle je mnoho dalších věcí. Psychologie? V této zemi je stále vysmívaným oborem, bývá viděna často jen jako emociální berlička. Práce dr. Steva Peterse, kterou odvedl u britského cyklistického týmu, si získala všeobecné uznání, ale ve fotbale je psychologie přijímána s cynismem. Hráči musí být přesvědčeni, že tyto metody fungují, jinak je budou stále považovat za něco nepatřičného.

Neskrýváte obdiv k inovativním manažerům, jako je Roberto Martinez. Těší vás situace, když vidíte po taktické stránce zvládnuté zápasy menšími týmy, jako byl jeho Wigan, proti daleko větším soupeřům?

Když porovnáš sestavy a kvalitu hráče proti hráči, neměl by Wigan být schopný porazit Manchester City. Ale pokud se soustředí na soupeřovy slabiny a na nejvyšší možnou míru využije své přednosti, má poloviční šanci uspět. V případě porážky ti řeknou, že jsi měl strach z protivníka, pokud vyhraješ, je z tebe rázem taktický génius. Občas je třeba mít odvážné hráče. Ano, zní to jednoduše, dokázat na hřišti zariskovat, i když právě to je jedna z nejtěžších věcí, které můžeš po hráčích chtít. Hrát opatrně je možná jednoduchá volba, která omezuje možnost vzniku chyb, ale kolik „opatrných“ týmů získalo nějaké trofeje? Způsob hry Španělska či Barcelony vyžaduje odvahu, způsob hry Bayernu vyžaduje odvahu, stejné to je u Swansea nebo Bournemouthu. Jsou to právě různé druhy odvahy, co je tady v Anglii k vidění.  

Manažeři někdy volají po tom, aby i pro ně bylo zavedeno cosi jako „přestupové okno“, tedy že by změny na jejich postu mohly být prováděny také jen v určitých fázích sezony. Myslíte, že by tato myšlenka mohla fungovat?

Občas se přihodí, že je pozice manažera opravdu neudržitelná. Fotbalové kluby musejí najít viníka a to se nikdy nezmění. Někdy, samozřejmě, krizi v týmu zaviní manažer – ale kolik rozhodnutí je provedeno pouze na základě jednoho výsledku spíše než v kontextu celkového objektivního vyhodnocení sezony? Lze si představit, že by se stanovila konkrétní doba ke změně manažera, ale to by stejně nezastavilo kluby v tom, aby prováděly změny – jen by manažer byl poslán na nucenou dovolenou nebo vykonával nějakou jinou činnost. Jedno je jisté. Pokud by k něčemu takovému došlo, asociace ligových manažerů by jistě zdvojnásobila počet svých právníků!

Jak daleko je podle vás Anglie od toho, aby se dostala do finále velkého fotbalového turnaje? Sledujete mezinárodní scénu?

Sledovat národní tým Anglie je pekelně frustrující záležitost. Strach, který hráči reprezentace na hřišti mají, je někdy vyloženě zřejmý, nikdo zoufale nechce být tím, kdo udělá chybu, která znamená ničivou kritiku médií i celého národa. To je důvod, proč kdysi při svých začátcích zazářil Rooney a nedávno podobným způsobem Wilshere. Proč? Hráli bez obav, byli připraveni převzít na trávníku odpovědnost, a pokud udělali chybu, nepodlehli tomu a nezlomilo je to. Angličtí reprezentanti málokdy působí, že si užívají hrát za svou zemi, což je smutné. Individuality, které v této generaci hráčů máme – Gerrard, Lampard, Rooney, Terry, Cole, Ferdinand – disponují obrovskou porcí talentu, ovšem zatím se úspěch nedostavil. Tito fotbalisté jsou týden co týden ve svých klubech vedeni k nějakému způsobu hry, potom jdou hrát za Anglii a chce se po nich něco úplně jiného – protože to národ vyžaduje. Lze se tedy divit, že úspěch nepřichází? Španělsko a Barcelona – to by mohl být stejný tým, stejně jako Bayern Mnichov a Německo. Úspěšná reprezentační mužstva hrají způsobem, který je obvyklý v jejich ligách, ale my ne. Nemůžeme čekat, aby hráči, kteří hrají jako Angličané v Premier League náhle hráli jako Barcelona, když nastoupí za Anglii. Taková idea je absurdní. K tomu si přidejmě neustálou kritiku, že nejsme tak technicky dobří jako jiné země. Nejsme, ale to se zase vracíme k systému trénování u nejmladších kategorií. Pokud chceme vyhrát mistrovství světa, zrušme sestupy z Premier League, protože kluby pak začnou věřit anglickým hráčům. Dejme reprezentantům svazové smlouvy, jako mají v kriketu a ragby, pak bude možné strávit více času při společné přípravě hráčů. Chceme vyhrát mistrovství světa – pak tedy něco takového udělejme. Jenže to se nestane, protože důsledky takových změn, které bychom udělali, by v domácích fotbalových soutěžích byly nepřijatelné. Chceme si upéct náš vlastní koláč a taky si ho sníst. To je nerealistické. Ale měla být Anglie lepší při nedávných turnajích? Zřejmě ano.

Co je pro vás „fotbalová inteligence“? Má v této zemi svou hodnotu, nebo stále spoléháme na fyzické přednosti jednotlivců?

Fotbalová inteligence je v Anglii až znepokojivě vzácná. Brzdíme ji už od trénování hráčů v nejmladších kategoriích, kde klukům říkáme, co všechno mají dělat, místo abychom je vedli k samostatnějšímu rozhodování. Fotbalová inteligence se odvíjí od toho, že hráč porozumí hře, která probíhá kolem něj, ne hře, kterou chce hrát sám ve své hlavě. Ale jak ji vůbec máš rozvíjet, pokud ti stále opakují, co máš dělat a ne o tom přemýšlet. Hráči s dobrou fotbalovou inteligencí mají také tendenci být lídry na hřišti, neboť jim dojde, co se děje a co je v daný moment třeba udělat. Samozřejmě, stále je prostor pro silné fyzické dispozice, ale jsme také svědky toho, že když nám nefunguje plán A, pošleme dopředu obrovitého chlapa, ať udělá v soupeřově obraně zmatek. Když tvůj krk pořád visí na vlásku, což je případ manažerů v anglických ligách, je skutečně odvážné nepřistupovat pokaždé na nejjednodušší řešení.

Závěrem – pocházíte z rodiny, která fandí Wolverhamptonu Wanderers. Bylo by vedení tohoto klubu vaším splněným snem?

To je spíš otázka pro mou rodinu! Můj devítiletý synovec je světovým odborníkem na to, co by Wolves měli nebo neměli dělat, takže na to by se muselo nemilosrdně dbát. Zatím jsem vždy působil v klubech, kde jsem měl pocit, že do nich dobře zapadám, nikdy bych neměnil svá kritéria kvůli rozhodnutí, jestli je ten nebo ten klub pro mě dobrý. V současné době je pro mě velmi vhodný Bristol City. Vzhledem ke všem výzvám, které přicházejí v projektu jeho přebudování, a to je přesně to, co právě v klubu podstupujeme, odměna je větší, když vidíš, že funguje to, co s klubem a hráči děláš a že to přináší ovoce. Od té doby, co je fotbal fotbalem,  chtějí někteří lidé vidět výsledky, přičemž už včera bylo pozdě. Ale progres zaznamenáváme a vzrušuje nás potenciál, který klub má a čeho může dosáhnout, pokud ho budeme držet v jeho správném směřování.